Ze života kavárenského povaleče X: jak se v kavárně vydělává

Desátý příspěvek do pravidelné a oblíbené rubriky bude poslední v této řadě, protože tento koncept opouštím. Nelíbí se mi název. Je dlouhý. Ale brzy přijdu s něčím novým ve starém kabátě, nebo naopak.

Tímto zbytečným zdělením jsem vylekal a uklidnil čtenáře, čímž jsem připoutal jejich pozornost a mohu se věnovat přednášce na téma: jak se v kavárně vydělává. Samozřejmě, že dobrosrdečností. Protože jsme sběratelé rumů, nechceme si sbírku lakotit pro sebe a rádi se podělíme s bližními. Když bližní sbírku náležitě prozkoumají, obhlédnou a nasají její blahodárný vliv, rádi to náležitě ocení. Protože si i my vážíme znalectví našich hostů, rádi jim na oplátku představíme naši kávotéku, jako pozornost podniku. Hosté jsou mile překvapeni, jakou lahodnou kávu, jakou krásu ochutnali zdarma a odcházejí s hřejivým pocitem.

Tak takhle se v kavárně vydělává.

Ze života kavárenského povaleče IX: kavárna je rozhořčení

Ano, přesně tak. Vyrazit do kavárny znamená být vystaven riziku stát se spravedlivě rozhořčeným spoluobčanem. Popíjeli jsme rum a kávu a rozhořčili jsme se nad tím, jak je tahle země rozkradená. A když už rozkradli všechno, co kdysi patřilo státu, jdou po fyzických osobách. Nástrojem jim jsou exekutoři.

Druhdy jsem slyšel v rádiu, že exekutoři mohou zabavit majetek osobě, která u sebe nechala přebývat bližního svého, po kterém exekutoři šli. Pokud by toto měla snad být pravda, znamená to jedno: politická reprezentace naší země vráží klín mezi spoluobčany, aby je rozdělila, oddělila a pokud možno i poštvala proti sobě. Protože jak jinak si představit sobectví, než tak, že nepomohu osobě, která je v nouzi.

Takže jste-li v nouzi, zadluženi a přišli jste o střechu nad hlavou, víte, že ohrozíte člověka, který vám pomůže. A ten zase ví, že se kvůli pomoci vám může ocitnout na seznamu. Výsledek? Ignorace, lhostejnost, odmítnutí, strach.

Vzpoměl jsem si na to náhodou při včerejší četbě knihy Skleněný pokoj autora Simona Mawera. Popisuje příběh vily Tugendhadt. V textu na mne vypadlo slovo Judenfreundlich. Přítel Židů. Za války stačilo toto označení, aby se průměrně vstřícný kolaborant dostal do potíží. A stačilo pouhé udání, přirozeně, však to známe. Dnes jsme v situaci obdobné: Schuldnerfreundlich. Jsi přítel dlužníka? Pomáháš člověku v nesnázích? Tu máš do držky, aby sis to příště rozmyslel. Já vám dám, vzájemně si vypomáhat. Hezky jeden po druhým. Rozděl a panuj.

A jak to souvisí se stravenkami? Stravenková firma prodá stravenku a pak ji koupí zpět. Za to má dvojí provizi. A nikdo, kromě ní, nemá žádný profit. Ale zkuste to říct někomu, kdo je do toho řetězce zapojen - žijí ve lži, že je to pro ně výhodné. Z ruky do ruhy, jeden po druhým, předávají si papírky (kryté ničím jiným, než základním jměním stravenkové firmy) a vzájemně, aniž by si to nahlas přiznali, tratí. Ale nejhorší je, že oni to vědí. Vědí to, ale krčí rameny.

Bývali čechové statní jonáci. Jonák, Jonák, to jméno mi něco říká. Ale to už je historie.

Povaleč hledá na internetu aneb žádný spěch, přirozeně.

Jak jsem komunikoval se Seznamem.

Našel jsem inzerát na inzerce.seznam.cz. Nebyl nikde vidět kontakt na inzerenta nebo tlačítko odpovědět. Kliknul jsem na help desk. Objevil se mi formulář. Vyplnil jsem problém, zadal bezpečtnostní kód, klikl na odelsat. Objevilo se mi, že na Seznamu tato stránka neexistuje. Vrátil jsem se zpět. Znovu. Nic nového.
Na webu Seznam.cz jsem opět našel jakýsi helpdesk. Chvíli to trvalo, jako by se schovával. Kliknul jsem na něj. Otevřela se mi pošta a adresa už byla vyplněna. Napsal jsem potíž a odeslal e-mail.

Vrátilo se mi toto:

e-mailová adresa helpdesk@firma.seznam.cz není pro přímý kontakt dostupná. Chcete-li položit
dotaz, nebo nám sdělit připomínku k některé ze služeb seznamu, využijte prosím tlačítka
"Vyřešit problém teď hned" na adrese http://napoveda.seznam.cz/email/.

Prosíme, neodpovídejte na tuto zprávu, je generována automaticky a má pouze informační charakter.

Děkujeme za pochopení


S přáním pěkného dne

Po stištění tlačítka "Vyřešit problém teď hned" jsem obdržel sdělení, že služba o víkendu nefunguje. Tralala.

Ze života kavárenského povaleče VIII: Jak slavní češi utíkají.

Dnešní příspěvek nemusel vzniknout povalečstvím v kavárně. Ale vznikl, mohli si ho ovšem přečíst všichni čtenáři Lidových Novin. Téma dne: jak utíkají slavní Češi. Ohlašoval, že po jedné hodině v zajetí, kterou strávilo několik Čechů unesených v dalekém Jemenu, osvobodila je místní policie. Téma na druhé straně pokračuje vzpomínkami na podobné úspěchy. Třeba ten slavný, kdy jeden voják AČR, plukovník, major, generál, nevím, utekl kdesi v Gruzii poté, co místní rodáky přepil vodkou. Usnuli. Tento novinový list přivedl mne na několik myšlenek.

Slavní Češi utíkají. Když jsou doma, prchají obvykle pryč, za hranice. Ale když je zatknou v zahraničí, svoji dovednost zhodnotí a prchou i tam. Ale jsou Češi ve válce slavní ještě něčím, co by pro ně bylo typické? Samozřejmě, že ano, jsou jich desítky a stovky. Tisíce asi už ne, zvláště nikoli v posledních destíkách let. Spíš civilisti, kteří zůstali a neměli, čím by se bránili, ti trpěli. Ale armáda se chlubí leda tak spodky s potiskem.

Tak utíkají slavní Češi: jsou v tom zdatní, zkušení a nic moc jiného nakonec nedokážou, než utéct. Např. před zodpovědností.

Ze života Caffé MINOR III: upgrade

To by bylo, abychom se zasekli na jednom místě, stagnovali a říkali si: to sme dobrý, to sme dobrý. Mohli jsme pořídit nějakou obyčejnou novinku. Ale řekli jsme si ne. Nový La Cimbali M39 GT v plné parádě.

Bohužel jsem na něj nenašel na webu žádné zajímavější zprávy, kromě tohoto odkazu zde. Kde o něm hovoří velmi obdivně. Popis, ovšem pouze technicistní, jsem objevil tady. Protože je to rarita, jsou výsledky mého hledání jako šafránu. Budeme muset tedy napsat nějakou naší vlastní recenzi. Ááá, už je tady.

Nedávno jsem viděl v televizi, že nové auto z továrny v sobě má 70 km kabeláže. Ano, pokrok se promítá všude a u přípravy kávy tomu není jinak. Obrázků z montáže máme více, takže se těšte na další pokračování!

A hlavně: kafe si dáte všude jinde. V Caffé MINOR můžete ochutnat opravdovou kávu.

Ze života kavárenského povaleče VII: Chárone, co to bylo?!

Ty vole, cos mi to dal? Strčil jsem to do lednice a choval se k tomu obezřetně. Pak jsem odjel na Vánoce pryč a vrátil se až po Novým roce. Hele, říkám si, v lednici mi zatím uschla paprička. Tak jsem si jí kus ukus.

Ty vole Chárone, tys mě málem zabil. Vypil jsem litr podmáslí, sklenici vína a chladil se vodou ze džbánu. Pak jsem seděl u dveří ven a dýchal studený vzduch. A teď mám v držce křeče a jsem rád, že jí otevřu napůl. Uf, už je to lepší.

Zítra (4.1.) je večírek. Minor má 1. narozeniny. Před rokem jsem ho převzal. Tak přijď, rád tě zase uvidím!

PS: chvílemi jsem nemohl dýchat a neustále plivu chrchele. Fuj! Když se mi dostanou na jazyk, tak než se dostanu k umyvadlu, abych je vypliv, pálí mne na jazyku.

PS 2: po 20 minutách už se začínám dostávat zpět, hochu, to byla jízda.

PS 3: v noci jsem nemohl usnout, ale nakonec jsem na chvíli zalomil. A teď se děsím toho, co přijde ještě během dneška. Jéje, to ještě bude radosti.